České prostředí si s vyvozením závěrů z Mnichova neví zcela rady ani po šedesáti letech. S příznačnou realističností se k počátkům druhé světové války vyjadřuje Henry Kissinger. Americký exministr zahraničí již dávno napsal, že žádný z nových východních států neměl sám, ani ve spojení s ostatními, naději na obranu proti revizionistickému Německu. Zbývala jediná naděje: „že Francie pohrozí vpochodováním do Porýní, a tím Německo odradí od agrese“.

A zde můžeme Kissingera doplnit, že Francie k něčemu takovému nebyla mentálně ani vojensky vůbec připravena, neboť již od roku 1928 svou armádní doktrinu upnula na budování Maginotovy linie. Bez bojových aktivit na západě by Německo nikdy nemuselo čelit dvěma současným frontám, mohlo s nasazením většiny sil drtivě anektovat své východní sousedy a až na závěr se věnovat Západu. Zda by Francie válku vyhlásila nebo ne, by v zásadě bylo lhostejné.

Poučení z Mnichova zní: „nespoléhat se na nedodržitelné úmluvy“

Hlavní poučení Mnichova tedy zní: „nespoléhat se na nedodržitelné úmluvy“. Přitom se nejedná tolik ani o mravní či právní stránku, jako spíše o faktickou schopnost dodržení, podtrženou reálnými zájmy.

Je pozoruhodné, že co si uvědomil Kissinger, nezjistila celá česká diplomacie ani armáda, která zcela vědomě budovala svou vlastní „pevnostní linii“. Snad bylo přání míru otcem myšlenky.

Jen malou útěchou je, že se tehdy skutečně přepočítaly i mocnosti, což se nakonec vymstilo i jim samotným. Ještě rok po Mnichovu, zatímco Polsko několik týdnů odolávalo invazi, francouzské jednotky se zmohly jen na menší výpad v oblasti Sárska, aby se záhy stáhly na linii a až do jara vedly „podivnou válku”. Anglické letectvo bombardovalo zásadně jen letáky a skutečné boje vedla Anglie pouze na moři. Druhé, ještě znepokojivější, poučení z Mnichova tedy je, že nelze spoléhat ani na egoisticky sebezáchovné zájmy mocností, ani na jejich racionalitu.

Tradiční teze praví, že Mnichov byl výkupným za získaný čas. Nesoulad západní diplomacie se západní vojenskou doktrinou tehdy ale trval přes desetiletí bez toho, aby na něj kdokoliv od nás (Beneš, ještě živý Masaryk, kterákoliv partaj, kterýkoliv žurnalista) jasně a veřejně upozornil. Místo toho všichni tuzemští politici i veřejnost byli mnichovskou dohodou naprosto psychologicky zaskočeni. O vojensko-bezpečnostním aspektu Mnichova se nediskutuje dodnes!

Prvořadým poučením tedy je, že politicko-diplomatickým vztahům též musí odpovídat vojenské aranžmá. To pro demokracie může představovat výzvu, neboť útočné části doktriny nebývají populární. Pro demokracie je záhubou nejen pokrytectví politických elit, kdy občané nemohou rozlišit skutečné ohrožení od záminek, ale i spoléhání se jen na moralistní zahraniční politiku, jakou byla v počátku ta Chamberlainova.

Je pro nás důležitá demokratičnost sousedů a záruky jejího skutečného trvání. Potřebujeme realistickou koncepci evropské politiky a bezpečnosti. Pro Českou republiku bylo kritické, když se Spojené státy, které vznik Československa umožnily, z evropského angažmá stáhly. Z novověkých českých dějin se zdá, že pro stabilitu je výhodnější jeden příznivý silný hegemon než více slabších spojenců.

Historie se pochopitelně neopakuje úplně přesně. Žijeme ve zcela jiné době. Valná část Evropanů je již historií poučena, že masové zneužívaní emocí v politice, směřující k násilí či válkám, vede k vymknutí se z veškeré kontroly a naprosto nelidským koncům. Mnichov je přesto memento, že existence českého státu ani svoboda nejsou samozřejmé.

---

Článek vyšel v krácené podobě dne 29.9.2008
v Hospodářských novinách